O rohanovské poustevně

Nejstarší zmínku o poustevně uvádí v německém průvodci po prachatickém okolí vydaném roku 1899 gymnaziální profesor Edmund Kaltofen.V českém překladu píše:

„Na zřetelném pahrbku vybudována malá kaple s poustevnou. Postavena podruhem z Rohanova, který před nedávnem zemřel. Kolem skály, zdi a stromy. Vedle po schodech do skalní jeskyně. Na plošině dřevěné lavice. Kaplička je vyzdobena všelijakými obrazy. Poustevna vedle v menších rozměrech.“

Pověst o vzniku poustevny

Pověst o vzniku poustevny přinesl v roce 1931 časopis Zlatá Stezka. Zpracoval ji tehdejší student tercie
prachatického gymnázia Bohumil Hlávka. Připomeňme si nyní text jeho článku:

 „Jest smutný podzim. Velká mlha válí se po zamračených stráních Libína, kterých nikdo, ba ani to nejmenší ptáče neoživuje. Jen mohutné jedle smutně šumí vstříc osamělému chodci. Je to vojín, který se vrací z války do Prachatic. Znaven dlouhou chůzí těší se již na domov. Vyšel z lesa a jest na nevelké pastvině, kde se pojednou zastaví a něčemu naslouchá. Uslyšel, jakoby byl v lese hrčel vůz a kůň byl zařehtal. Sluch jej neklamal. Z lesa vyjíždí pohřební vůz tažený párem černých koní a na voze jest obyčejná rakev. Vojín se zarazí a přemýšlí, co to má znamenati? Vždyť zde nikde není hřbitova. Vůz jede přímo k němu. Koně zlostně frkají a před ním se zastaví. Víko se samo odklopí, mrtvý v rakvi se vztyčuje a vojín s hrůzou v něm poznává svého dobrého soudruha z války. Krok se od sebe nevzdálili a v mnohých bitvách si navzájem zachránili život. Až v poslední bitvě nepřátelská střela těžce zranila dobrého přítele. Trpěl strašlivě. Mnohokráte vojína prosil, by jej zabil. Posléze tento vyhověl jeho prosbám a vrazil mu dýku do prsou, která ještě nyní vězela v jeho hrudi. Modré rty mrtvého se rozevřely a on pravil: ´´Proč jsi mne poslechl a mne zabil? Hodinu bych byl ještě trpěl a pak bych byl se věčně radoval. Takto však musím trpěti stonásobně. Modli se za mne po celý život, bych byl vysvobozen. Zde máš peníze a dej za mne sloužiti mše!´´ Mrtvý domluvil a rázem vše zmizelo. Vojínu se vše zdálo býti pouhým snem, než tři peníze, které se třpytily v trávě, připomněly mu, že jest to skutečnost. Brzy potom došel domů. První jeho cesta byla na faru, kde dal jeden peníz na sloužení mší a za zbylé dva postavil si na onom místě, kde stál pohřební vůz, poustevnu. Tam na modlitbách za svého soudruha ztrávil zbytek svého života. Živil se kořínky a tím, čeho mu poskytli štědří lidé.“

Okolnosti vzniku rohanovské poustevny a jméno jejího tvůrce známe dnes jen díky poctivé práci německého leptáčského kronikáře. Tamní řídící učitel Andreas Franz založil v roce 1928 obecní kroniku, v níž tyto údaje uvedl. Pramenem mu byl česky psaný deník Františka Staňka, který vlastníma rukama stavbu vybudoval. Rukopis deníku se tehdy nacházel v knihovně děkanského úřadu v Prachaticích, dnes je ale nezvěstný.

A co říkala obecní kronika

Hlavní aktér příběhu František Staněk pocházel z nebahovského selského rodu, jehož příslušníky zaznamenává již tamní nejstarší pozemková kniha. Na přelomu 18. a 19. století žily v Nebahovech na sousedících popisných číslech 18, 19 a 20 tři rodiny rustikalistů Staňků. Na čísle 20 (Píbalovském čtvrtlánu) hospodařil od r. 1790 Tomáš s manželkou Annou rozenou Krotkou takřka 36 let. V roce 1826 živnost v ceně 389 zlatých 20 krejcarů předal mladšímu ze dvou synů, kteří se dožili dospělosti, a to Petrovi. Starší František v té době sloužil u 4. dělostřeleckého pluku. Posledního lednového dne téhož roku byl třicetiletý Petr Staněk oddán v prachatickém děkanském chrámu s devatenáctiletou Barborou, dcerou chalupníka z Jelemka Jana Jakše Petrovi a Barboře.

Staňkovým se narodilo celkem 12 dětí, všechny v Nebahovech čp. 20. Z nich nejstarší byl právě František, pokřtěný dne 14. listopadu 1826.Navštěvoval vesnickou školu a později školu v Prachaticích. Již v útlém věku jej otec naučil hrát na housle. Od mládí pak musel vyhrávat k tanci ve vesnických hospodách. Jeho přání stát se knězem bylo z majetkových důvodů rodiny nereálné. Proto se učil nejprve v Dolních Rakousích tkalcovství, to ale brzy opustil a věnoval se zednickému řemeslu. Pracoval na rozličných místech Dolního Rakouska a při svém zaměstnání se naučil také kamenickým pracím. V 21 letech byl povolán do armády a konal službu jako trumpetista u dragounů. V letech 1848 a 1849 se zúčastnil bojů v severní Italii a také v Uhrách. U svého pluku, který byl potom dislokován v Polsku,17 sloužil do roku 1854. Těžce onemocněl (patrně tuberkulózou) a s podlomeným zdravím se vrátil po sedmi letech domů. Ale jeho rodiče právě tehdy prodali nebahovskou živnost a chtěli se
vystěhovat do Ameriky. František je přesvědčil, aby zůstali v Čechách. A tak již v červnu 1854 koupili rodiče v nedalekém Rohanově selský statek čp. 7 (Hirschn) s chalupou čp. 15 (Hoarstube Stiebl) a polnostmi, loukami, pastvinami a lesy v celkové výměře přes 44 jiter (jinak 89 a 1/2 strychu, tedy přibližně 26 ha). Na statku hospodařili Petr a Barbora Staňkovi pouze 4 roky, na jaře 1858 jej předali synu Vojtěchovi.

František Staněk se roku 1861 oženil s vdovou Elisabeth Sager rozenou Rothbauer z Rohanova. Nevěstě bylo 40 let a manželství zůstalo bezdětné. Těsně před svatbou byl Františkův otcovský podíl vypořádán tím, že od čp. 7 byly odděleny pozemky ve výměře přes 5 jiter v ceně 1200 zlatých rakouské měny. Byl to tak zvaný „Reitwald“, na němž František vystavěl nový dům se stájí, stodolou, dřevníkem a sklepem. Obydlí dostalo čp. 16, místní obyvatelé je nazvali „Reithäusl“ a jeho existence byla zaknihována r. 1866.

Když se psal rok 1867, byly rohanovské děti již několik let bez vyučování. Úřady usilovaly o nápravu tohoto  stavu a v Rohanově měla být zřízena nouzová škola. Vysloužilý poddůstojník František Staněk, zběhlý ve čtení a psaní, byl požádán, aby se vyučování ujal. Poté, co podstoupil zkoušku u vikáře v Husinci, učil v zimních měsících ve svém domě čtení, psaní, počty a biblické dějiny, které znal takřka nazpaměť. Za svou práci dostával od každého žáka měsíčně 20 krejcarů. Když v letech 1868 a 1869 vyšly nové školské zákony, podstoupil novou zkoušku u inspektora v Prachaticích a pak dostával měsíčně 12 zlatých služného. V roce 1872 dům čp. 16 prodal a přestěhoval se do podruží na statek čp. 9 (Morptn). Škola se stěhovala s ním. S krátkým přerušením vyučoval František Staněk až do roku 1879, v posledních třech letech byl sice víc nemocen, než zdráv, ale výuku vedl třeba i z postele. Jeho zdraví se zlepšilo právě v posledním roce existence rohanovské nouzové školy. Tehdy také při jedné ze svých procházek došel k obrovské hromadě kamení, jež se nacházela na bratrově pozemku. Usedl zde, aby si v hřejivých paprscích slunce odpočinul. Od Libína začal foukat chladný vítr, který jej přinutil hledat úkryt. Odvalil veliký kámen, kryjící hlubokou skalní průrvu. Později otvor rozšířil, vybudoval sedátko a umístil tu svatý obrázek. Jeho stařičká matka zde potom začala vykonávat svou nedělní pobožnost. Pro maminku pak postupně vybudoval malou kapli, která mohla pojmout více osob a vedle útulek pro případ špatného počasí. Lidé zblízka i zdáli sem přicházeli a přinášeli peněžité i věcné dary ke zkrášlení svatyňky. Řádné poutě sem však nesměřovaly. Návštěvníci, mezi nimiž byli také klienti z Lázní svaté Markéty včetně cizinců a také letní hosté z Kandlova Mlýna, se zapisovali do návštěvních knih. Okolní prostor upravil František Staněk jako park. Vysadil zde kvetoucí keře a stromy. Kdysi pustou hromadu kamení tak proměnil v rozkošnou oázu klidu. Zůstal také věrný hudbě. Obyvatelé Rohanova často navečer přicházeli sem za ním a nábožně naslouchali melodiím, linoucím se ze Staňkových houslí. Z poslední jeho návštěvy tohoto místa jej musel do vsi donést synovec na zádech. Nedlouho poté smrt ukončila jeho bohatý život. Bezmála sedmdesátiletý František Staněk vydechl naposledy v Rohanově čp. 9 dne 18. června 1896. Příčinou jeho úmrtí byla tuberkulóza. Za dva dny byl pochován na prachatickém hřbitově. Manželka Elisabeth ho následovala o čtyři a půl roku později, zemřela v rodném statku čp. 6.

Rohanovská poustevna tedy nikdy nebyla poustevnou v pravém slova smyslu. Zdejší němečtí obyvatelé ji také nenazývali „die Einsiedelei“, ani „die Klause“, ale „Hittei“. Místní rodáci potvrzují, že pověst zaznamenaná B. Hlávkou se shoduje s tím, co slýchávali doma v dětství. Reálné prvky příběhu nejsou v zásadním rozporu s historickou skutečností. Hittei skutečně vybudoval vysloužilý voják. Rána z milosti trpícímu smrtelně zraněnému kamarádovi je nosným pilířem pověsti, v níž je hříšníkem raněný a nikoliv vykonavatel jeho vůle, neboť ten jedná z humánních pohnutek. Může v tom být reflexe Staňkových válečných zkušeností. Katastrofální nezájem o raněné, kteří v té době byli ještě ve velké míře ponecháváni na bojištích bez pomoci, musel zanechat hluboké stopy v každé citlivé duši.

Výše uvedený text v převážné míře vychází z díla Jana Antonína Magera: O rohanovské poustevně. Jeho originál můžete najít zde. Je zde uveden i rodokmen rodiny Staňků a dále poznámky pod čarou. Děkujeme autorovi za práci při získávání těchto historických údajů a zaznamenání historie i pro další generace.