O řece Blanici – ze záznamů Matyáše Grünwalda z r.1888
30.12.2009 22:08
„Řeka Blanice, ze které se před drahnými časy rýžovalo též zlato, jest vlastnictvím husinecké obce a to od hořejšího sadu u lesa prachatického až k mostu těšovickému, řeku tu daroval obci husinecké Petr Vok z Rožmberka r. 1596.
Druhdy bývala řeka výnosnější, neb se v ní dařilo i pstruhům, jakož i perly byly v ní nalezeny, avšak v době nynější, kdy průmyslové závody rozličné výkaly do řeky vpouštějí, jest ryb po řídku, nad Husincem však dosud Blanice i dosti pstruhů chová. Blanice pramení pod Horní Planou a pod Putimí u Písku vtéká do Otavy.
Správa knížecího velkostatku v Krumlové plaví každoročně po řece Blanici velká množství polenového dříví ze šumavských lesů do skladu ve Vodňanech. V šumavských lesích každoročně sdělané dříví bývá v zimní době svezeno na známých šumavských sáňkách do údolí k řece a zde se potom, jakmile sejde sníh, hází do řeky na vodu a u vesnice Křišťanovice nad zříceninami hradu Husi zřízena nádrž, do níž se to dříví nachytá. Podle stavu vody pouští se pak z nádrže průplavem do řeky, obyvatelstvo, bydlící u řeky ve všech místech až k Vodňanům, vytahuje si dříví z řeky, ve Vodňanech pak zachytává se dřevo zase do rybníka a vystavuje se ven.
Plavba ta každoročně z jara oživuje Husinec. Zde jest od počátku sídlo plavby vedoucího a komisaře, zde se zdržuje hajný a knížecí granatýři, zde se vyplácí lid a přijímají raporty od hlídačů. Před lety se plavilo na tisíce sáhů měkkého i tvrdého polenového dříví. Husinečtí vyhazovali dříví měkké, lepšího druhu a hoblovali z něho dřevěný drát na sirky /dřívka na sirky/ a dělali šindel, průmysl ten vyživil mnoho lidu, někteří si jím pomohli i k zámožnosti.
Největší závod na výrobu sirokového drátu má posud firma Ludvík Friedberger, dříve Vojtěch Friedberger, která vyváží své výrobky ponejvíce do Uher. V nynější době se plaví dříví již méně, přesto je ta plavba zajímavým zjevem v Husinci. Zajímavý je i příchod „botařů s koncem“, dále měření dříví od dlouhých let zde známého velkého Petra /Petra Vuška/, zasloužilého knížecího hajného, který měří husineckým dříví již po 35 let. Jindy obcházel hranice s dlouhou sáhovkou, která mu k jeho velké postavě dobře slušela, nyní však, že se časy mění, se otáčí již poněkud pomaleji s novověkým metrem a háčkem na konci metru poznačuje míru hranice, jakož i polénka obrací, jež se mají shoditi, aby byla míra spravedlivá.
Plavbu samu vede také zde již po mnoho let pan nadlesní z Kristiaberku, Jan Rulf. Zdejší občanstvo si vyhazuje potřebné dříví, to pak J. J. kníže ze Schwarzenberka poskytuje proti záruce obci na úvěr. Vybírání splátek obstarává jeden ze sousedů, který svým jměním obci ručí. Měšťan ten, zvaný kavent, vydává lístky, komu udělí úvěr. Je-li nepříznivé počasí /málo vody/, trvá plavba několik týdnů, je-li stav vody prostřední, jsou zde brzy s koncem.
Za posledním na vodu hozeným dřevem jdou pak „botaři“, muži to vysoké postavy, praví Šumaváci, s vysokými botami, držíce bidlo, na němž je přidělán železný háček, šourají se řekou a vyhazují polena zachycená kameny nebo křovím do proudu a na břehy hážou ta, jež byla ponořená na dně řeky. Tyto potápky, je to dříví nejhoršího druhu, se kladou na hromádky a prodávají se laciněji, tak od oka. V Husinci vyházené potápky dostávají místní chudí, kteří již s dychtivostí čekají na konec. A jest to podívaná na ty staré babičky, jak si odnášejí i těžká polena /když jsou zdarma/ a jak čiperně si při tom počínají.
Rok od roku se však plaví dříví méně a dá se očekávat, že i tato plavba se časem zastaví, jakmile bude Šumavou projížděti železnice.“
Převzato z webu Federace trampů protivínska